Vojtův princip
Vady pohybového aparátu vyžadují velmi komplexní léčbu, zvláště jsou-li způsobeny poruchami mozkových funkcí. Taková léčba trvá často měsíce i roky a je třeba ji zahájit co možná nejdříve.
Vojtova metoda představuje pro tyto diagnózy terapii, která dnes tvoří nedílnou součást moderních léčebných postupů v ortopedii, neurologii a dětském lékařství. Neurolog Dr. Václav Vojta vytvořil základ své terapie, Vojtův princip, v letech 1950 až 1970.
Během práce na konceptu léčby dětí s cerebrální parézou objevil reflexní lokomoci (tj. pohyb těla vpřed). U těchto dětí se mu dařilo přesně definovanými podněty v různých tělěsných polohách spolehlivě vyvolávat nevědomé motorické reakce trupu a končetin. Přitom zjistil, že tyto reakce směřujií k pohybu vpřed. Vojtova hypotéza, že se jedná o vrozené pohybové vzory, se potvrdila, když se dařilo tyto pohybové vzory opakovaně vyvolat a prokázat i u zdravých novorozenců. Z toho vyvodil, že se u dětí s cerebrální parézou jedná o funkční blokády v rámci pohybového vývoje. V návaznosti na tento poznatek rozvíjel systemticky jak celkovou léčbu diagnóz u kojenců, dětí i dospělých, tak i včasnou diagnostiku poruch pohybového systému v kojenckém věku.
Vojtova metoda primárně neučí, nenacvičuje ani netrénuje "normální" pohybové děje, jako jsou uchopování, vzpřimování a chůze. Vojtova metoda vysílá podněty do mozku a tím aktivuje "vrozené pohybové vzory". To se projeví jako koordinované pohyby trupu a končetin. Zdravé děti mají již v prvním roce života k dispozici všechny "stavební kameny" pro vzpřímení a pohyb vpřed - od úchopu přes otáčení a lezení až k samostatné chůzi. Při poruchách centrálního nervového systému, ať už mají jakoukoli příčnu, je spontánní zapojení těchto pohybových vzorů omezeno.
Například dítě věku 4,5 měsíce má touhu uchopit hračku, kterou vidí a dále ji prozkoumat. Ve věku 4,5 měsíce to učiní tak, že strčí hračku do pusinky a ochutnává ji jazykem. K tomu potřebuje zajistit polohu (na zádech nebo na břiše) a izolovaně hračku jednou rukou chytit, přitáhnout ji k sobě a dát si ji do úst. Zdá se to být snadné a zcela přirozené. Ale při poruše centrálního nerovového systému, ať už je to z jakékoliv příčiny, je zapojení těchto motorických modelů omezeno nebo zcela blokováno. Postižená motorika tak neumožní dítěti realizovat jeho představu.
Objevem reflexní lokomoce vyvinul Vojta metodu, která přinejmenším zčásti navrací základní pohybové vzory i lidem s poškozeným CNS a pohybovým systémem. Terapeut musí vyvinout cílený tlak v určitých aktivačních zónách na těle pacienta, a to v polohách na břiše, na zádech anebo na boku. Tento podnět vede u lidí každého věku relfexně ke dvěma pohybovým komplexům, k reflexnímu plazení a reflexnímu otáčení, v nichž jsou obsaženy všechny základní prvky lidského pohybu vpřed. Tyto pohybové komplexy mohou být aktivovány nezávisle na vůli pacienta.
Oba zmíněné pohybové komplexy obsahují základní prvky každého pohybu vpřed: automatické řízení rovnováhy při pohybu ("posturální řízení"), vzpřimování těla a cílené úchopové a krokové pohyby končetin ("fázická hybnost"). Předpokládáme, že opakovaným vyvoláváním těchto reflexních pohybů dochází v určité míře k uvolnění nebo vytvořenínových "spojů" ve funkčně blokované nerovové síti mezi mozkem a míchou. Výsledkem je, že funkce svalů v oblasti páteře, horních a dolních končetin a obličeje využívané v běžných každodenních činnostech, jsou aktivovány terapií v rámci zmíněných pohybových komplexů. Podle typu diagnózy lze takto dosáhnout určitého zlepšní spontánního pohybu a držení těla. Tím získá pacient s hybným postižením také lepší schopnosti navázání kontaktu a komunikace.
Vojtovu metodu lze využít k terapii hybné poruchy od narození až do dospělého věku. Stanovený cíl je však různý.
U kojenců, kdy CNS ještě není zcela zralý, lze centrální nervový systém velmi dobře formovat. Nervové dráhy jsou často jen blokovány, ale v zásadě jsou k dispozici. Náhradní (abnormální) pohybové vzory, které vznikají neustálou , avšak patologií omezenou, snahou kojence o navazání kontaktu, vzpřímení a pohyb vpřed ještě nejsou zafixované.
U malých dětí, školáků a dospívajích může terapie ještě pozitivně ovlivnit proces zrání a růstu.
U dospělých je prioritou obnovení přístupu k původně zdravým pohybovým vzorům, a tím zabránění následným negativním jevům, jako je bolest, omezení funkčnosti a síly.
Vojtova metoda je obecný rehabilitační přístup a jako takový má mnoho možností využití. Je prakticky základem fyzioterapie a lze ji využít například:
- u centrálních koordinačních poruch kojeneckého věku,
- u hybných poruch na základě onemocnění mozku (cerebrální parézy),
- u periferních paréz horních i dolních končetin, např. u periferní parézy plexu brachiálního u kojence, spina bifida a podb.)
- různá svalová nemocnění,
- choroby páteře, funkční omezení páteře (např. skolióza, bolesti páteře),
- jako pomocnou terapii u vrozených vývojových vad kyčlí (dysplázie a luxace kyčlí),
- při problémech s dýcháním, polykáním.
Vojtova terapie se nesmí provádět:
- při akutních horečnatých onemocněních, pří zánětlivých procesech,
- při specifických onemocněních, jako je např. osteoporóza,
- při určitých srdečních a svalových onemocněních,
- v těhotenství.
Reflexní lokomoce, která je základem Vojtovy terapie, se aktivuje ze tří základních poloh - z polohy na břiše, na zádech a na boku. K aktivaci pohybových vzorů máme k dispozici deset zón na trupu, horních a dolních končetinách, které Vojta objevil a popsal. Kombinací různých zón a změnami tlaku a tahu jsou aktivovány oba zmiňované pohybové komplexy, tj. reflexní otáčení a relfexní plazení. Důležitou roli při tom hraje optimální úhlové nastavení a takzvané odpory! Terapeut klade odpor proti jednotlivým dílčím pohybům, například otáčení hlavy u reflexního plazení. Svaly v okolí "brzděné" části těla tak vyvíjejí větší napětí, aniž by se zkracovaly (izometrie). Tím dojde též ke zvýšení svalové aktivity vzdálenějších částí těla (břicha, zad, horních a dolních končetin).
Reflexní plazení
Reflexní plazení je pohybový proces, který obsahuje základní prvky pohybu vpřed.
- řízení polohy
- vzpřimování proti gravitaci
- cílené krokové pohyby horních a dolních končetin
Základní polohou je poloha na břiše, hlava leží na podložce mírně natočená.
U novorozenců je možná úplná aktivace reflexního plazení z jedné zóny, u starších dětí a dospělých je potřebná kombinace více tlakových zón.
Pohyb probíhá převážně v tzv. zkříženém vzoru, při kterém se současně pohybuje pravá dolní a levá horní končetina a naopak. Tělo se opírá o jednu dolní končetinu a protilehlou paži, které posunují trup vpřed. Hlava se začíná otáčet do strany a terapeut klade jejímu pohybu adekvátní odpor. Tím zesiluje aktivaci svalů celého těla a vytváří předpoklady pro vzpřimovací proces. Cíle reflexního plazení jsou především:
- aktivace mechanismů potřebných k opoře, úchopu, vzpřímení a chůzi,
- aktivace dýchacího a břišního svalstva, svalstva pánevního dna, také svěračů močového měchýře a konečníku,
- aktivace polykacích funkcí a žvýkacích svalů,
- aktivace okohybných svalů.
Reflexní otáčení
Reflexní otáčení probíhá z polohy na zádech do polohy na boku a končí v lezení po čtyřech. Část tohoto pohybového procesu lze pozorovat ve spontánní hybnosti zdravého kojence asi kolem 6. měsíce věku, další část v 8. - 9. měsíci. Vojtovou terapií může být celý proces vyvolán již u novorozence. Terapeuticky se reflexní otáčení používá v různých fázích v poloze na zádech a na boku:
1.fáze
1.fáze začíná v poloze na zádech, paže a dolní končetiny jsou nataženy. Drážděním hrudní zóny v mezižeberním prostoru (7. - 8. žebro) dosáhneme otočení do polohy na boku. Terapeut nebo jiná osoba, která provádí aktivaci, klade odpor proti otáčení hlavy.
Reakce, které očekáváme:
- napřímení páteře
- zvednutí dolních končetin od podložky (flexe kyčelních, kolenních a hlezenních kloubů)
- držení dolních končetin v této poloze proti gravitaci mimo opěrnou bázi - záda
- příprava horních končetin na nadcházející opěrnou funkci
- pohyby očí do stran
- polykání
- prohloubené dýchání
- koordinovaná, diferencovaná aktivace břišního svalstva.